NĚCO O MNĚ...
| Narodila jsem se v Praze na sklonku války (té druhé světové) jako Milena Půdová. Příjmení Fucimanová jsem získala na Městském národní výboru v Luhačovicích sňatkem. Později se mnou toto příjmení sdílely i mé dvě dcery - až do svých vlastních svateb. Syn se tak jmenuje pořád. A z nechuti lítat po úřadech jsem nežádala o změnu příjmení ani po rozvodu, který se konal místo oslav dvacetiletého manželského soužití. Ale protože není dobré o našich selháních a chybách mluvit jalově, ani přemoudřele, protože se mi nelíbí jakákoli ALE a KDYBY vkládaná mezi ANO a NE, nepovažuji tuto etapu závodu bez trofeje za vítané téma jakýchkoli úvah, zvláště ne těch s křížkem po funuse.
Narodila jsem se v Praze a žila tam osm let. Pamatuji si velmi přesně, jak vypadal a jak byl zařízen náš dům, mohla bych detailně popsat mou všednodenní cestu do školy z ulice Mozartovy na Zatlanku, později na Santošku, ale obávám se, že bych se neblýskla skvělou pamětí, spíše dokázala, že jsem ve věku senilního vzpomínání, což není dobré rozmazávat. A tak se jen rychle zmíním, že po smrti maminky a novém sňatku otce jsme žily se sestrou u prarodičů v městečku Brumově u Vláry, dnes je to město Brumov-Bylnice, řeku Vláru administrativní změny nevyvedly z řečiště. Chodila jsem na osmiletku v Brumově a potom na onu neblahou jedenáctiletku veValašských Kloboukách, kde, jak si vzpomínám, byl jeden den v týdnu (čtvrtek) věnován pracovnímu vyučování, to jest, chodili jsme povinně do místního podniku PALu. Občas zametali špóny, ale také sbírali rozum, že není dobré ukázat, že jsme schopní a zruční, čekal by nás trest v podobě zvýšení norem. Přesto jsem na tomto druhu školy nakonec odmaturovala.
Třebaže mluvím o tehdejší jednotné škole, kterou prosadil ministr školství Zdeněk Nejedlý, s despektem, nemohu mluvit stejným tónem o svých učitelích. Prohlašuji na svou čest a svědomí, že dokázali i v kleštích zpitomělých osnov odvést dobré dílo - to jsem mohla posoudit až mnohem později a bohužel mnohým z mých učitelů už nestačila povědět. Tak aspoň teď.
Vím, že je dnes IN mluvit o škole a učitelích co možná nejhůře, ale já budu v tomto případě raději OUT.
Vychovali mě prarodiče, kteří plně, vědomě a s velikou láskou převzali roli rodičů. Takže jsem je nikdy neoslovila jinak než maminko a tatínku a k tomu není co dodat. Rodiče jsou dvojí: prvním se říká otec a matka, druhým maminka a tatínek. A nepodplatitelnou logikou se ti druzí dostanou do čela karavany. Je to tak.
Po maturitě jsem si vybrala studium na filozofické fakultě UJEP, dnes je to Masarykova univerzita. Studovala jsem český a ruský jazyk, mám blízko ke slovanským jazykům, zejména k polštině, makedonštině a bulharštině. To se odrazilo i na mé diplomové práci, slovanské jazyky dominovaly i při mé rigorózní zkoušce. Měla jsem vždycky představu, že zůstanu u fochu, budu si někde v kabinetě číst staré texty a bude mi hej.
Místo toho jsem se vrátila zpátky do Brumova (rodinné důvody: manžel po boku, dítě pod srdcem) a začala jsem učit na gymnáziu ve Valašských Kloboukách, odsloužila jsem si celých dvacet sedm let. A nebylo mi vůbec hej. Člověk se jen nerad vzdává svých plánů a nadějí. Mohla jsem existovat s celoživotním pocitem, že mi někdo, kdosi, oni a tak dále zničili život, nebo jsem si mohla najít vlastní cestu pralesem. Po třech letech skřípaní zubů jsem se dala do budování vlastní silnice, která sice nebyla žádnou dálnicí, ale silnicí první, místy možná i druhé třídy, ale obě včas sypané, solidně udržované. Začala jsem učit s větším potěšením. A protože jsem učila na gymnáziu, kde jsem nemusela působit jako úča, která musí za všech okolností udržovat kázeň a pořádek, psát poznámky do žákajdy a držet odporné a ponižující dozory na chodbách a dbát, aby děti svačily mlčky a zákrytu, měla jsem zcela jistě situaci snadnější než kolegyně na jiných typech škol.
Později jsem se přestěhovala do Brna a učila na Biskupském gymnáziu.
I ve Valašských Kloboukách i v Brně jsem si mohla rozehrávat zejména hodiny slohu a také gramatiky, třebaže už cítím, jak mnohým z vás už při pouhém slově gramatika vstávají vlasy hrůzou a dělají se vám pupínky po těle.To chce zvyk a silnější kůži.
Jako každý, tak i já jsem složena z mnoha často protichůdných vlastností. Miluji fantazii, tajemno, ráda improvizuji, ale na druhé straně ctím řád, potřebuji jistotu. Toto všechno jsem našla v řeči, v jazyce. Literatura a jazyk - tvořivost, kreativnost a zároveň pravidla. Jsem členka Obce spisovatelů a také překládám z ruštiny, polštiny a němčiny.
Literatura mi vždycky pomáhala nést některé dost těžké trámy, není divu, že jsem brzy začala psát verše, mnohem později také prózu, a ještě mnohem později učebnice slohu a gramatiky. Je to tak prosté, že by to chtělo zpestřit nějakou veselou příhodou z otáčení kolem své osy. Jednu mám zrovna na jazyku: Založila jsem v roce 1965 studentské divadlo poezie (později hudby a poezie) AGADIR a při jednom vystoupení jsem ve vypjaté situaci (Máchův hrdina jde na popraviště) měla z magnetofonu pustit Berliozův Pochod k popravišti. No a ozvaly se Horníčkovy Hovory H. Byl to děsný průšvih, ale i perfektní zkouška. Nikoho z členů souboru ten zdrcující okamžik neodradil.
Takže už víte, že jsem manuálně neschopná, technicky v éře dinosaurů, v čase počítačů patřím k trilobitům. Nejsem ani sportovně založená. Netoužím po velkých věcech, které dělají hluk, jako například auta, ale miluji krásné grafické listy a užitou keramiku. Nosím u sebe vždycky nějaký talisman a s láskou opatruji každý kýč, pokud je přinesen někým, koho mám ráda.
|
|
